Kvítek

Na hladině leží květ,
pro někoho celý svět.
Leží smutně, beze změny,
kolem něj jen tlusté stěny.

Stěny zvláštní, nevidí je
ten, kdo projde v plné síle.
Smutek, touha těchto zdí,
květu nic nedovolí.

On má v sobě vlastní duši
se srdíčkem, které buší.
Studený však vypadá,
bez lásky on uvadá.

„Zničte tyhle stěny moje,
nechci já se vzdát bez boje!“
Chtěl by říci: „Pomozte mi.“
Duše jeho tíhne k zemi.

Nikde nikdo nepřichází,
květ se vzdává. Bez nesnází
usíná a chtěl by jen,
z toho zlého světa ven.

Voda se ho zmocňuje,
k temnému dnu směřuje.
V tu však kvítek začne chtít
chvilku zde na světě být.

V dušičce se rodí víra,
že v něm je ta velká síla
vysvobodit se z těch stěn,
zničit je a vyjít ven.

Srdce jeho hned naplní
ta naděje, co rozvlní
kvítek náš k té touze žít,
zážitků mít víc, jen chtít!

Vznáší se zpět na hladinu
z toho zlého, zlého stínu
ke sluníčku. Jeho svit
zachrání květ, bude žít!

Leží kvítek na hladině,
všechno je teď ale jiné.
Vidí krásu světa kolem,
slunce, řeku, lesy, pole.

On už ví, že stačí jen
věřit v každý lepší den.
Nejvíc nutné je však být
a mít tu touhu, touhu žít.