U rybníka malého

U rybníka malého,
v chatrči staré,
viděli hocha mladého,
tělo jeho tvaré.
Viděli,jak smutekem šine
k svému domovu,
jak dál čas plyne,
při včeru tak novu
měsíce v oblacích,
když voda mrzne v podkalcích.

Vstává tělo bez duše,
sedí jako hříbek,
obrněn stále v obuše,
drží několik hlídek.
Hlídá si milou svou,
co hochů za ní chodí,
zná vnady co je zvou,
když tak krásně voní!

Chodí jako důchodce stár,
hled svůj v zemi,
nezvedne nikdy sou tvář,
je jeko němý.
Bez jazyka teď,
bez očí zítra,
po kapsách měď,
snad dožije jitra!

Když večer ulehá
na postel svou trnitou
a přemítá nahlas:
"Proč zrovna Anitrou?
Proč štěstí v neštěstí
vždy se obrátí,
když splní se pověsti
a o hlavu svou pokrátí?"

U rybníka starého,
v chatřči malé,
viděli hocha mladého,
oči jeho kalé.
Viděli jak brečí,naříká,
na hřitov snad utíká,
za svou milovanou dívkou,
jejíž život nitkou,
nitkou co přestřižena,
umřela mu jeho žena!

Když v bílé rolbě k oltáři,
spolu v neděli šli,
těšíce se v polštáři
manželském - políbil-li.
V tom náhle výstřel daleký,
vyplnil slib odvěký.

Slib co dala mu sudička do věnku,
zabila mu pomněnku.
Kulka jemu určena,
spadla drahé do klína,
žena muži život dala,
však nedožije více mála!

U rybníka stojí muž,
v ruce svírá ostrý nůž,
jež do ruky vnořil,
chudák,také právě dožil.
Dožil pro svého miláčka,
zůstala jen rajčatová omáčka!