Dívka v aleji

Všichni si jsme čím dál víc cizí.
Slova, pochopení, důvěra – mizí.
Sedíme ve vlaku každý sám
a jedeme, nikdo neví kam.
Díváme se z okna osamění
a žádný spolujezdec není.
Který by vyslechl naše srdeční pochody.
Který by opravil zkratované obvody.
Vedeme monology smutné,
dáváme jen otázky nutné.
Nikdy se odpovědi nedočkáme.
Jen na další spoj sami si počkáme.
Ve světě betonu jsme každý za sebe sám.
Ve světě umakartu předstíráme chrám.
Ve světě bolesti hrajeme ráj.
Všude nás čeká propasti kraj.
Tiše lkám zhroucená v aleji stromů.
„Vezmi mě už domů…“

Přicházejí muži s pilami.
Stromy padají k zemi.
Stromy v mé aleji.
A kdo se ptá, jak je mi?