Vrahovo poselství

Popravčí četa mě vede uličkou,
lidé po mne háží tvrdými kameny.
Tam na vrchu se shledám se smyčkou,
čekám co stane se, pokrčím rameny,
jeden z nich vytáhl odněkud pistoli,
dívám se bez hnutí do její hlavně,
čekám, nevím, zda-li to zabolí,
však, až mne zabije bude to snad správně.

Já nevybral si, zda se chci narodit
tak jak jsem se doopravdy zrodil,
zda zemřít jak krysa, či ještě hůř žít
jsem se ptal, však kdosi mi lano hodil.
Je mi líto, že místo toho abych po něm šplhal
jsem si z něj nestvořil smyčku,
však věřil jsem, že bych životem svým mrhal,
když zhasl bych svoji svíčku.

Já hlupák, jsem uvěřil na chvíli,
že mohl bych poznat radost,
neznámé síly k zemi mne srazily
a bolesti dali mi za dost.
Přiměly mne lásku svou zavěsit
na hřebík vedle svého srdce,
v mých očích možná zříte ten cit,
když vydávám se za mudrce.

Nemáte nejmenší ponětí,
co je to realita,
když lidská duše se rozletí
pravda přestane být skryta,
ta bolestná erupce poznání,
jenž každou vteřinou sílí,
jako do pekel krví psané pozvání,
když řítím se ke svému cíli.

Popravčí uličkou četa mne táhne,
pod nohy lidé mi plivají,
nechápou, jejich mysl nedosáhne
k realitě již sami skrývají.
Jsem nebezpečný, že jsem osvobodil
pár lidí od života prokletí,
nějaký alkohol by se teď hodil
než život můj za smrtí odletí.