Meloncholický člověk dnešní doby

Ach ta rána...
Plná nadějí, úsměvů, radosti.
Dokážu vše, na co si vpomenu!
Na světě jsem rád...
A nemám žádné starosti.

Až na ty večery...
Smutek okolo, chmury ve mně.
Problémy duši pokoj nedají.
Jak je to možné?
Snad že rána s večery se neznají?

Ten samý duch, v tom samém těle.
Jen nemá už se tak moc skvěle.
Ve stejné tváři výraz cizí,
do večera radost mizí...

Proč?
Zase mi došlo, že vlastně nevím, jak se mám
A jestli se mi vážně líbí ranní zpěv ptáků.
/nebo třeba vůně mandlové čokolády