Smrt

Stojím na okraji silnice,
či možná je to dálnice,
přemýšlím, či tam skočit
a svůj život tím tak skončit.
Zbavit se té bolesti,
ty osude, máš po lesti,
já chci smrt klidnou míti,
na hrob ať mi nosí kvítí.
Všichni zapomenou za pár let,
nevysloví ani pár vět,
já v zapomnění ztracena,
na svět nikdy vrácena.
Blázen, co zemřel pro lásku,
každý den jako na vlásku,
chtělo to jen nějaký čas,
utrhl se poslední vlas.
Věděla jsem, že to přijít musí,
každý tušil, že něco zkusím,
zkusila jsem, co se dalo,
no a dneska se to stalo.
Padaly kapky vody z nebe,
já vnímala jen obraz Tebe,
na silnic jsme stoupli zaráz,
pak slyšela jsem jenom náraz.
Kapky padaly mi tvrdě na tvář,
v hlavě projížděla jsem svůj snář,
oči, vlasy, tělo tvoje,
to, co nikdy nebylo moje.
Nikdy být i nemohlo,
já byla nešťastné nemehlo
a ty kluk, co mě nechtěl,
po jiné holce ty jsi zachtěl.
Já to celou dobu chápala,
i když uvnitř matně tápala,
však potom mi tvůj kamarád,
řekl, že mě nemáš rád.
Že ti jenom život ničím,
překážky ti do něj tyčím,
jsem ta hloupá, co tě ráda má,
co svoje srdce tobě dá.
Taky říkal, že tě seru,
tvoje plíce ti z těla deru,
chci dýchat jen tvůj vzduch,
udělat si dvojtý kruh.
Pak taky, že otravná jsem,
čím dál víc, každým dnem,
když na FB se ti snažím psát,
kamarádství mezi nás dát.
Možná měl pravdu, možná mi lhal,
však do hlavy mi myšlenku vhnal,
kdyby to totiž pravda byla,
navždy by mě opustila síla.
Už teď jsem slabá dosti,
bolí mě a křupou mi kosti,
však srdce, to mi hlásí stávku,
potřebuje lásky denní dávku.
Z přátelství či lásky pravé,
nikdy však u ž nebude zdravé,
má hodně slabé odezvy,
krev proniká přes silné jizvy.
Nic nebude, tak jako dřív,
nic nezbude ze lvích hřív,
tak zkažený je to svět,
hezkými slovy nedá se pět.
Každý píše o lásce krásně,
příběhy či dlouhé básně
a nikdo nebere jim nic,
však bolesti je mnohem víc.
Popsala jsem o ní řádky a řádky,
o tom, jak nic nejde vzít zpátky,
že se stalo, co se stalo,
však dělali jsme, co se dalo.
Všechny tyhle verše své,
vydávám z té hlavy mé,
co ničí všechny sny a přání,
vztek a bolest se jí klaní.
Však zpět k té hlavní ódě,
kdy utápím se v chladné vodě,
kdy upadají na mě slzy nebe,
já nevnímám už ani sebe.
Ležím na silnici bez hnutí,
lidi k probuzení mě nutí,
však duše stoupá z těla ven
a takhle končí dnešní den.
Přesouvám se na vrchol nebe,
odsud hnedle sleduji Tebe,
možná se směješ, možná pláčeš,
však u tebe sedí nějaký káče.
Utírá ti slzy z očí,
kolem Tebe se teď točí,
mě slza v oku velmi tíží,
teď pomalu se dolů blíží.
Dole spadne na tvou hlavu
a ty vzhlédneš, já láskou plavu,
tu setkají se naše oči
a já nevím, co si počít.
Však ty mě vůbec nevidíš,
třeba v hlavě po mě pídíš,
o tom ale pochybuji,
jako vždycky zachybuji.
V hlavě se mi myšlenky honí,
tady v nebi rosa voní,
nekrotím si svoje city,
nacházím tu nožů břity.
Vím, že už jsem zemřela,
duše ze mě vymřela,
záhadou však krev mi proudí,
nůž řeže, hle krve proudy.
Rudá barví slunce západ,
nebyl to můj hlavní nápad,
slzy stékají mi po tváři,
mé srdce v hrudi slabě září.
Matně vidím svými očky,
z nebe začnou padat vločky,
ten nůž hledám namátkou,
krev bude mou památkou.
Pak zabodám nůž do sebe,
v hlavě vidím pouze Tebe,
ničí mě mé svědomí,
potom ztrácím vědomí.
Probouzím se časně zrána,
z nebe dolů letí vrána,
rány, šrámy, jizvy hledám
však překvapeně na mrak sedám.
Nikde nic, tak shlédnu dolů,
tam vidím ho s ní na molu,
nožík beru, letí sova,
opakuje se to znova.
Však zjistím hned po pár dnech,
že to není jen v mých snech,
všechno tohle se tu děje,
všechno žije, všechno pěje.
Rozbrečím se, slza kape,
moje srdce z lásky tápe,
nebudu mít nikdy klid,
budu jako černý lid.
Tohle asi nemá konce,
nikde žádné šťastné zvonce,
navždy sama v nebi s noži,
utrápena v rukou Božích.