Údolí stínů

Slzy lemovaly svět,
po kterém jsem kráčela.
Davy útočily stovkou vět,
když jsem tiše křičela
ve své hlučné samotě.
V temné vnitřní prázdnotě.
Že potřebuji záchranný kruh.
Protože došel v plicích vzduch
a já se topila, padala…
Hlouběji dolů do pekla…
V sobě samé jsem tápala,
ruka záchranná se mi vysmekla.
Pád děsí.
Davy burácí.
Ať už zmizím.
Ať místo nezabírám.
Svět zůstává cizím.
Ve chvíli, kdy umírám.
Tiše, sama pro sebe…

Oči otvírám, víčka zdvihám lehce.
Ano, jsem živá a po cestě jdu ještě.
A nikdo zas mě vidět nechce.
Slzy se mísí s kapkami deště.
Pro ně přestávají existovat.

Ale pro mě???