Ledová královna

Ledová královno do ledu oděná,
tvá ústa nehnou se, jsou jako měděná.
Tváře jak tesané z křišťálu vzácného,
třpytí se jak Slunce za rána jasného.

Bezcitná vládkyně ze země vzdálené,
změní se v kus ledu, kdo na tě pohlédne.
Topím se v očích tvých – dvě modrá jezera,
jenomže ledová. Smrtící nádhera.

V žilách ti ledová, řídká krev koluje,
přežívat dovolí; ale proč nehřeje?
Dlaně jak poupata, bílé, tak překrásné,
kdybych však dotkl se, ruka mi přimrzne.

Ledová královno s ledovou korunou,
zaklel tě někdo, že´s stále tak studenou?
V tvém nitru vychladlé srdce se ukrývá.
Místo slov hřejivých slýchám jen mrazivá.

I když jsi ledová, já nechci prokřehnout,
oheň bych nesmírně chtěl v tobě zažehnout.
Ponejprv pozvolna, poté by prudce vzplál,
aby tvůj ukrutný ledový pohled tál.

Tváře ti zrudnou a oči ti zaplají
poprvé krásu dne letního poznají.
Tvé dlaně změní se v růžová poupata,
a šperky stříbrné ve šperky ze zlata.

Nebudou jezera ledová v očích tvých,
jenom dvě studánky líbezné zbudou z nich.
A ten kryt ledový na srdci pukne ti,
konečně žár z mého do tvého doletí.