Snílek

Stačilo jen zavřít ztěžklá víčka,
nechat unést se navždy tmou,
pozorovat obrazce, co nedávají smysl,
a jen počítat do tří či dvou.


Žil jsem životem a snil jsem sen,
v klíně dívčím, že vždy krásně jest,
že oblohou vznáší se déšť,
a že k zemi nepadají proklatců květy.

Ježíšem mohl jsem v tom okamžiku být,
bez kříže jen tulákem po několika hvězd,
kam noha nevkročí a mysl nepoletí,
leč dálka to není daleká, jen na Měsíc a zpět.

A k prsům žen, či ňadrům dívčím navždy lpět,
s polibky zkoušet jaké bývalo být dítětem,
s doteky brát, co do rukou nepatří,
a hřát se pohlazením po zvadlých rtech.


Stačilo jen zavřít ztěžklá víčka,
jen snít tento život nekonečný,
který leč jen konec jediný navždy má,
v objetí,
či v opojení,
či snad jen v rozkoších s múzou neznámou…