Počátek konce jedné lásky

Poskládat srdeční střípky
Na prach rozpadlé
A dát z nich dohromady
Nový směr ve tvaru šipky,
Která postrádá kouzlo Amora.

Je spousta věcí, které chtěla
Jsem Ti říct, ale postupně mizí,
S každou sekundou jsou více cizí,
Když naše láska z osudného jeviště
Za oponu roztrhaná odchází.

V srdci střepy, pod očima
Třpytící se růž místo slz
A nad duší vyhasínající
Svatozář naší lásky,
Co láskou pomalu a jistě není,
Co v popel a prach slz se mění,
Co bere, co začíná mít jiné znění,
Než jaké k lásce patří.

Kde je ta nenávist,
Kterou bych cítit chtěla?
Kde je ten lásky mis,
Ten vrchol našeho společného těla?
Snad někde v prachu popela,
Ve který jsi mě shořet nechal,
Snad trochu, snad ne tak docela,
V zápisníku tisícileté lásky,
Která zůstala v bájích
Jednoho prince a jedné krásky.

Snad je naše láska někde sama
Zmatená a ztracená,
Možná cítí se i trochu zrazená.
Možná už prostě žádná není,
Možná odchází jako piková dáma
Místo té srdcové, kterou byla
Tehdy dávno na začátku dění.

Nechci být tou dívkou
Se srdcem zlomeným,
Nechci Tě za svého krále
S Tvým egem zhrzeným.
Nechci slyšet Tvé: „Miluji Tě“,
Když lámeš mě nastokrát
V každé sekundě i minutě,
V každém dalším okamžiku…

Na konci jednoho dne
Začíná den nový…
Tak nech mě nadechnout
Se pro další zítřek,
Než donutíš mě vyslechnout
Další srdceryvnou řeč...
Nech mě na chvíli procitnout
Z reality, než přijde na další zteč.

Ještě jednou splň mi mé přání,
I kdyby to mělo být naposled,
A nenuť mě místo sebe do pokání
Před naší umírající láskou.

…I kdyby to mělo být naposled…