Slzy z perleti

V zešeřelé zahrady Semiramidiny,
pod nebem plným jiskřivých hvězd,
co tančí na vlnkách jezerní hladiny
a do loken smrtelnic touží se vplést,
vešla jsem tiše co uctivá služebnice,
s přáním ukrytým v zoufalý hlas,
slz, co mi utekly už bylo na tisíce,
jediné, co chci, je zastavit čas.

Zastavit a vrátit se o kousek zpět,
šeptal mi bílý leknínový květ,
když se mi do nohou zakousl chlad,
jako vlk, co zahnat touží nekonečný hlad.

Sepjala jsem ruce a s vodou až do pasu,
prosila jsem Orion i sílu všech pegasů,
by do budoucna vrátili pár krutých chvil,
a mé mysli dopřály dostatečných sil.
Sil pevných a nezdolných na těžká rozhodnutí,
odvahu porazit, co nás do zlosti nutí,
a snítku víry, snad na lepší časy,
či drobné prozření pro úsvit krásy?

Možná jen kousíček, pár kapek lásky,
Šeptají ve větru nezbedné hlásky,
měsíc se přidá a dodá ,,Buď svá",
jen voda však ví, co mi svobodu dá..
***
Slunce se rozhlíží a nese další den,
skoro by se zdálo, že vše byl jenom sen,
až na jednoho spícího křehkého anděla,
jehož vlny ukolébali docela.
Mnozí by si mysleli, že právě ten sen sní,
po chvíli by však zjistili, že už věčným spánkem spí...

Ach běda nebohému děvčeti,
princezně se slzami z perleti,
jenž nosila své srdce na dlani,
a nečekala, že uletí…
nedočkavě vyhlížela svítání,
proč vlastně, to už nikdo netuší,
snad se jí dostalo vlídného přijetí,
snad rosu jí ze rtů osuší...