Slavík a blázen

Slavík a blázen

Což spánku nemáš dost,
toho světa fantazie, snů
a nikdy nekončícího se snění…?


Dnů málo…věř,
snad zdálo se ti o ráji?
Kde zlatá jablka jsou a
pečení holubi do huby padají?


To sladké, mámivé,
pošetilé pokušení,
pak trpké a tvrdé probuzení.


Neboj se…..!
Nastavit svou dlaň,
tvá skráň již šedivý.
Nediví se tomu ani blázen,
jež u Vás místa nemá.



On snů však prost,…
jak víš, že je pomatený?



A dost…!
jen hoď mu kost,
on přece nemůže snít,
jako já..své touhy mít.


On…blázen,
nechat se touhou polapit!?


Vždyť je to blázen, pomatenec,
jak by jen mohl jenom snít??
Pro něho klec,
k nám nepatří přec.


Jen tak pro nic za nic,
sám v sobě, či sobě se směje,
....nikdo nemaje potuchy,
co uvnitř ho hřeje?


Tu slavík zazpíval,
své trilky, svou notu,
ten pobuda bláznivý,
se zastavil a zavázal si
rozervanou a zpuchřelou botu.


Nikdo si však nevšiml,
a ve své velké pýše neviděl,
aby záviděl..,
když sehnul se a nahnul se,
v jeho očích,
zaleskly se slzy…


Ten slavík s bláznem,
stejnou píseň pěl,
a nebyl nikdo kolem,
kdo by jim rozuměl…..


Je snad blázen slavíkem,
a slavík bláznem,
pomateni, co po světě,
si křídla, nohy třepí..?




Kdo může říci,
že to není tak,
je-li to pravda,
či naopak?



A v té slze,
zračil se, celý široširý svět.
Ten spící, snící, bdící,
a jako živí květ či drahokam,
zaleskl se padajíce k zemi