Hadrová panenka

Hadrová panenka v trávě ležela,
ve větru vlály její vlasy z uměliny,
prosila, křičela, brečela,
však její tělo bylo již špinavé od hlíny.

Nechali ji ležet, opuštěnou,
ve světě v němž se žít nedá,
mezi propastí a stěnou
teď svou identitu hledá.

Cigaretou v ústech zabíjí
ten pocit prázdnoty v břiše,
a ani trochu nevadí jí,
že se jí pak hůře dýše.

"Ach, tenhle svět podělaný..."
nadává pořád, v noc i v den,
boj její dávno je rozehraný
a vítěz bude jenom jeden.

Trvá jí měsíce, trvá jí leta,
v nichž se jí veškeří lidé smějí,
než pozná, že dávno z tohoto světa,
mohla uniknout jednodušeji.

...

Stojí jabloň na kopci za městem,
kolem níž šel jsem jen jednou,
nevěřil jsem naivním pověstem
že štěstí nosí těm co pod ni si sednou.
Vítr vál z východu, nesl vůni jemnou,
a v korunách hrál svou hudbu temnou
pak zřel jsem zdroj vůně, mladá žena,
z větve visela na smyčce oběšena...