pustinou

.

stavíme těžké jaro
chutná po azbestu
a radioaktivním spadu

a tvá plochá fotka
neodpovídá

kroupy ze sopečného popela
a černý samet
pod nohy

sama sebe si popřela
a já udělal
stejně protichůdné pohyby..

za každou
vteřinou
ničivého ticha

cítím se být ještě větší spodinou
a svět mizí
odnikud nikam..

světlo se třepe
hluk se vlní

bolest se rozlije..
a krása se přejí

i lidi na ulici
mají víc štěstí
víc radosti
víc blech

jen mě smeť
živote
neznalost neomlouvá
vystav mne na posměch

a všichni ať se otočí
a odejdou

radostni
z rozdrcení nepřátel
blázni kolem jdou

smrt je teplá
a měkká
s kusem plechu

pluji mimo řeku...

.