náhodně osudová...

sledoval jsem
za oknem jedoucího vozu
zaujatě ubíhající krajinu
když tu náhle
jsem zahlédl něco
/snad siluetu/
co tam nepatřilo
tedy vlastně patřilo
ale mě to sevřelo silou lisu…

zakřičel jsem proti plánu
Zastavte!
vytrhl téměř dveře z pantů
ocitl se osamocen
na rohu té
ulice U dvou javorů
jeden kvetl
druhý usychal
a já jim ve víru spletitosti
prostě podal ruku...

hodil jsem pomerančem
ale místo dopadu
se rozhodlo stát neurčitem
a v hlavě se vyrojilo
nekonečno dohadů
jako oživlé klubko hadů
smýkající hlavolamem...

v podstatě
může dopadnout kamkoli
na všechna místa současně
nebo prostě zmizí…

a aby to bylo opepřené
do toho se vmísil
ještě jeden rébus
kdo z nás je posouvaný
a kdo posunovačem...

onen svět také nemusím
mít usazený v hlavě
a nemusí tam být
ani žádné myšlenky
mohou být klidně kdekoli
bez ohledu na to
co si zrovna představuji...

zajímavé
přistoupila blíž
usmála se jako hádanka
nabízená důvtipu hledajících
co na pohled vypadá
ač elegantní a vybraného vkusu
velmi prostě
/ale mne to nezmátlo
v tom skromně nenápadném vzhledu
bylo zahaleno mnoho/
víš
to mi připomíná
údajný mýtus o svobodné volbě…

co když ti řeknu
že už se neuvidíme
v knize osudů
jsme totiž předurčení
já budu světoznámá umělkyně
a ty velvyslancem
schopný pootočit světem
protože kdybychom zůstali
skončím jako malířka pokojů
a ty nejspíš bezdomovcem...

pro záčátek jsem pohnul očima
odlepil se od jejích skrytých vnad
a uvědomil si
že si pohazuje
s tím pomerančem…

nemáš chuť?...

myslím že tušíš
že rád riskuji
mám skutečně chuť
zbavit se nalinkovaných sešitů
poznat se…čistě...být
a ne se jen jevit…

pojďme oloupat ten pomeranč
a vytvořit spolu další cestu
možná uvidíme
jak budeme překvapeni
kam se dostaneme
a kdo ví
možná i ke šťávě...

má Fylaktérie