Král My I.

My sedíme na svém trůnu,
snad dědice naše žena nosí v lůnu.
Čekáme na slavnosti našich narozenin,
podíváme se do poddanských rodin.

My jdeme ke svému kočáru zlatému,
pojedeme na návštěvu k lidu věrnému.
Do kočáru si vezmeme svůj zlatý plášť,
ať podráždíme šlechtičí zášť.

My nasedáme a vyjíždíme z královského města,
dlouhá a nepříjemná bude naše cesta.
Naštěstí nás doprovází mladé děvy,
necháme jim ušít za laskavost bohaté oděvy.

My se s děvami vesele bavíme,
Boží vůle je krásná, jak jistě víme.
Narodili jsme se svému nejdražšímu otci a hrdinovi válek,
který nás poctil svým hrdinstvím,když neváhal jet do dálek.

My pomalu vjíždíme do poddanských městeček,
tu hle vystoupí nějaký poddanský hlouček.
Co to na nás, jejich Božího vyslance, křičí?
Nechť ho jeho rádci žrádlem umučí?

Berou do roukou hrábě, lopaty i kamení,
děvy kříčí a my voláme: Ryhle s nimi do vězení.
Kočí utekl a sluhové také, čekáme a přichází rychtář,
ale přehlíží náš královský majestát a jeho nekonečnou zář.

Veličenstvo, táhněte odkuď jste přijel, neb lid vás zabije,
svým pracovním nástrojem vás nelítostně ubije.
Za vaše daně, za váš nestřídmý život,za vaší nemravnost,
už toho lid má opravdu dost.

My jsme se vyděsili, rychle sedli na koně, děvy neděvy,
do královského sídla zpátky........už slyšíme dvorské zpěvy.
Přijíždíme k zámku, ale zde také lid vzbouřený,
vynášejí nad námi ortel, pro naší osobu smrtelný.

Chytají nás jako zločince, snad jako vraha,
prý nejhorší politiku v státě vede Praha.
Plivají na naší hedvábnou tvář,
zmizel náš úsměv, naše královská zář.

Přichází kat, vedou nás ke špalku...
Lid křičí: Král je mrtev, ať žije král!