Chtěla bych být jako ty

Jsem tu, bych příběh vám řekla,
bude jen krátký, jen pár slov.
Bude o muži, před nímž jsem nejednou smekla,
a o jeho básních, z nichž stvořil malý ostrov.

Ostrov, co na něm stavím si skrýš,
jen ostrůvek v moři šedé závisti.
Když budeš poslouchat, něco zvíš,
Světe.
Snad spatříš květ, co v tvém klíně kvete.

Nikdy jsem jeho tvář neviděla,
však jako bych ji měla na očích.
Jeho duše bych se letmo dotknout chtěla,
z ní upít jeho umu, snad to není hřích.

Muž, co trnitou si vybral cestu,
jde sem.
Je to ten, co z bolesti má spletenou vestu,
ten, co v naději líbá zem.

Zem, kterou vy jste pošlapali,
on hladí rukou umělce.
A ty sny, co můrami se zdály,
on přijme, v tváři růž rumělce.

Padám k zemi, nervózní,
a prach se snažím pohladit.
Až bolest, již cítím, odezní,
budu také básnit?

Snad dokážu si postavit most,
a dotknout se nebe.
Napíšu pár dílek, sobě pro radost,
protože není lepšího tebe.
...Marku

Ač neumě, já složila jsem poklonu,
a řekla příběh, který mi v srdce tížil,
o muž, kterýžto po skonu
Boha, jeho obrazu se přiblížil.

Jsem stále neobratná,
když upírám zrak k výši,
má slova jsou příliš tuctová,
když prosím Svět, by odlehčil tvou duši

Mistře nad mistry