Dáma z kávy stvořená

Z toho dne začíná můj pocit hořkosladký
Když klobouk svůj v kavárně odkládám
A vidím slušné dcery i jejich důstojné matky
V nedělním slunci jak letitá růže uvadám.

Patřím mezi elitu, však zhnusen jsem společností
Cáry mlhavých rán za oknem se pyšní jako páv
A hle, přece jen voní to zde neřestí i cností
Propojeno s milosrdnou chutí a vůní ranních káv.

Pomalu a tiše ochutnávám objednaný Sacher dort
Co místo snídaně přinesly mi snové vodopády
Cinknou dveře - a hle, dáma, co snad nemá ráda sport
V kloboučku lehkém a šatech, krásně jdoucích dohromady.

Všichni otočí se za ní - a najednou můj zrak slábne
Stokrát pavučinou omotaný padám do laviny jejích krás
Je to snad horečkou či nevědomky, to mámení vábné?
Madam, povídám já tiše, mohu o ruku požádati Vás?

Pánové, jež sedí v tomto klubu komisních měšťanů
Nevěnují mému zaslepení až tak přílišnou pozornost
Já však cítím slabých cukrových nejsladších závanů
A stále jich nemám, opravdu nemám, nemám dost.

Vílo ukvetlá z jarních poupat a nevinných bledulí
Neodcházej! Odešlas´? Jsi jen přelud, co se mění?
Jen já jediný doopravdy spatřil Tě a to mi dovolí
Pamatovat si dámu, krásnou tím, že vlastně není...