pout zbavená...

deštivý bubeník vyklepává
svá mokrá sóla
na plachtovitých střechách
a já se dívám
na hliněnou nádobu
starých hrnčířů
jak se pohupuje na vlnách
jako koráb se zbožím
ve svých útrobách
očím skrytým
jako jemná ženská
práce
a dětská hra
jediná materie
jediná nádoba
z jediné pece
ta kterou máš na očích
nic nestojí a nachází se všude
a přesto ji nepoznáš
bez odhalení...

jako by šeptala
vysvoboď mne z mého vězení
pomoz mi a já ti pomohu
jakmile mne necháš vyjít
učiním tě pánem
té pevnosti ve které jsem...

moudrý má oči v hlavě
zatímco bláznivý tápe tmou
hle kam může vést
přemíra svobody
kdys uzavřena v těle
bledé hory z dolomitu
avšak tvé oči planou
jako žhavé uhlíky
vrcholů Rosengarten
z Laurinské zahrady růží
v rudnoucím slunci západu…

jsi ta co se teprve tvoří
takže je nezbytné
odolat bouřím
úskalím či nástrahám
a udržovat směr
k místu přistání…

tam kde z usazenin
a zkamenělých korálů
budeme žít překrýváním
bychom s tím co je dole
mohli stoupat k nebesům...

má Tethys…