Až teprve

Teprve až budu bohem,
pro něhož leckteré srdce puká,
přenádherným andělem,
jehož zvěční Michelangelova ruka,
nebo smějící se pannou,
které své srdce odevzdal král,
snad svícemi, co věčně planou,
v šeru tajemných katedrál.

Narostou mi sněhově bílá křídla,
odletím směrem k oblačnému ráji,
a v temně modrém Orionově kraji,
počkám na nový krásný den,
kdy Helios pozve mě do svého sídla,
spleteného z paprsků, jemných jako sen.

Tam ukradnu si kousíček křišťálu,
na stříbrný řetízek ho pověsím,
už zbývá jen potichu, pomalu,
protančit červánkovým procesím.
Uvíznu v odrazu vodní hladiny,
zamotám se do rosou zdobené traviny,
a když vysvobodí mě onen nebeský pán,
co přišel si pro svůj kamínek,
připoutá mě, zlostí hnán,
do přelétavých motýlích vzpomínek.

Až jako vězněný básník, co v temnotách dobývá rudu,
zoufale šeptající stále dokola svůj rým,
Pak teprve, až tím vším jednou budu,
pak teprve znovu ti uvěřím.