Dost takové pochmurné

Oheň plane v duších,
hříšníků, co nevidí,
když na dveře jim buší,
naděje co vstane, vždy
když musí.

A prosí, že zhyne,
když mine ji víra lidí,
co vidí ji, když padá
k zemi,však i těmi
pokrytci co věří, že mezi
milými skončíme stěží.

Tím ona žije dál,
přesto on se hrdě smál,
když v slzách naříkal
a poprvé cítil, že se
zřítil jen dolů z oblaků
visutých,kde zázraků se
nedočkal.

Ač naději proklínal,
teď volal z hloubky mrtvý,
žal ho udolal a skončil
navždy skrytý tam, kde
světla není zbytí.