Zlatoválky

Měl jsem tu čest vyrůstat v přízraku minulosti, stínu času uplynulého a světlech časů budoucích.

Měl jsem tu čest nahlédnout do osobností mého nového života, herců, maňasů, loutek, kašparů, králů, královen a rádců.

Měl jsem tu čest otáčet koly jejich vědomí a posouvat je směrem, kam samy měly dospět, a kam jejich přirozenost už od počátku tíhla.

Měl jsem tu čest nahlédnout za horizont vědomí, strachy ze zešílení blouznit a spřádat si své myšlenky do nehmotných tvarů.

Měl jsem tu čest stát se svědkem sebeupalování, zlatoválek, genocidy zeleně a vysušení jezer pro peněžní svobodu.

Měl jsem tu čest kormidlovat křižník svého těla, a poté ztroskotat na opuštěném ostrově, kde píši tyto verše.

Měl jsem tu čest naříkat nad svou mentální sebedestruktivitou rozřezán na části, rozmístěn po světě, a pak znova sešit.

Však tvé srdce mi pokládá stále tejnou otázku,

proč jenom svět zanevřel na mír a též na lásku?

Měl jsem tu čest probouzet se na úpatí kaňonu jehož hlubiny ukrývaly nejtemnější síly černé magie.

Měl jsem tu čest odstřelit citovou lavinu a nasměrovat její drtivou sílu na vesnici, jež jsem nazýval vlastním srdcem.

Měl jsem tu čest udusávat cesty dávno již vyšlapané vojsky na cestě za nedobytným bohatstvím.

Měl jsem tu čest ignorovat směšné kázání vlků chtíče.

Měl jsem tu čest popírat komediální slasti vesmírného nynějška.

Měl jsem tu čest uspávat vědění většiny do zimního spánku

Měl jsem tu čest očistit davy od davového šílenství.

Měl jsem tu čest uvadnout ve váze předurčenosti.

Měl jsem tu čest vystřízlivět ve zvuku předení lva.

Měl jsem tu čest uzmout zlatoválky do svých rukou.

Měl jsem tu čest shromažďovat ulity nevídaných možností.

Měl jsem tu čest osvěžit se nekonečnem.

Měl jsem tu čest stranit se pravdy.

Měl jsem tu čest!

Měl jsem tu čest!

Měl jsem tu čest!

Měl jsem tu čest!

Měl jsem tu čest!

BUM!!!!

...

nic.

...

...

...

...

Tvé srdce mi pokládá stále stejnou otázku,

proč jenom svět zanevřel na mír a též na lásku?