Vzkaz z ticha

.

Smutek převzal všechna naše jména
ač víčka zůstávají otevřena

a na srdci smích
a na rtech tvar

ten smutek se až do hloubi duše rval

nenaplní se penězi
přítomností ducha

poezijního sucha

nezmizí
s jarním větrem
letní nocí

nepřeskočí
na kolemjdoucí

nevyčteš
ho z očí
a dopisů na rozloučenou

nesetká se
s bludnou lodí
a bledou ženou

možná nakyne
možná povolí

a jednou se rozplyne
teď však
tě ještě zabolí

jako na mučidlech
za každou trošku
lidství
že jsi člověkem..

a odmění se..
jak jinak
- posměchem

až shoříš
a povstaneš z popela

až si položíš
tu otázku..
"jsem tím už posedlá docela?"

až z bran tekutého ticha
co se ti vkrádá
pod břízy obejmutí
..nenápadně kradmo dech

ten smutek
žádostivě vzlyká
a škrábe po zádech

.