Svět za zrcadlem

Stojím před zrcadlem a hledím na jeho vnitřní svět svýma uplakanýma očima.
Hledím na svět, v němž kyselina platidel rozpouští lesy, duše a opravdové cítění.
Který ve své nesnesitelné migréně drtí její příčinu – lidstvo – živly, jediným obraným mechanismem.
Kde vře vzduch v konvici atmosféry a louhuje v něm všechnu svou špínu.
Kde ziskuchtivá šelma značkuje své teritorium chcankami zloby a závisti.
Kde s majetkem vzrůstá i žár, a čím blíže je jádru, tím víc je spalující.
Kde prosté ovečky putují za stádem od pastviny k pastvině, od křesťanství k islámu.
Kde déšť jest slaný – toť slzy všech prozřetelných, svobodných jedinců.
Hledím tam, kde samy loutky tahají za své nitky netuše o svém exaktním robotismu.
Kde hrozba zve se bratrem uprostřed cesty kol kruhového objezdu vstříc nekonečnu.
Kde flašinetáři točí kličkou a ohrávají celou melodii dění – zprvu tolik přitažlivou – do zešílení.
Hledím na svět, jehoš obyvatelé posedávaje na větvích stromů, rozlehlých lukách, verandách domů, hřbetech veleryb či na drátech vysokého napětí a očekávají konec.
Jejichž naděje uvadla na prach a ten rozfoukal vítr vstříc novým, otevřeným, nevědomým duším.
Kde kostry pronášejí prázdná slova svým artikulovaným chřestěním zmaru.
Kde smějí se masy šovinistickému, buranskému humoru padlých hrdinů minulé dekády.
Kde zcestní reformátoři zadupávají prach do pěšin vyšlapaných fanatickými kopyty.
Ano, kde věže katedrál dotýkají se neposkvrněného blankytu vnímání.
Já hledím na svět, kde lidskost klopýtá o nastražené pařáty chtíče!
Tomuto světu věnuji svou slzu, a ač se po ní tráva zazelená, celou louku neobnoví.
Je nás málo plačících nad tímto dosud nezapečetěným hrobem, touto pustou saharou.
My držíme při životě jedinou oázu, rozkvetlou kytici přirozené samozřejmosti, tu teď nabízím i tobě, a ty odmítneš člověče, neboť ty máš přeci soudnost...