Loutka

Leží zde loutka
co smotané má nitě,
schoulená jak malé dítě
a pohled zasněný
jak u milující ženy
co právě oddává se snění
jak by byla živá
a teplá krev co proudí
v našich žilách,
hřála by jí když proudila by tělem
tím jejím co do ne dávna
bylo dřevem v lese
jimž míza vedla život vzhůru
do listů co oděly tu hrůzu
do šatů krásně zelených.

Já loutkař jsem
co chvilku veřejně
a chvilku skrytě
ovládá jí skrze nitě
a vdechnu život tam
kde ho je třeba
a potom vůně toho dřeva
jež zde vládne
pozvolna se ztrácí
a loutka vstane
v tu chvíli začne bý-ti živá
ukloní se
a začne dýchat
a z jejich rtů se začnou linout slova
ty co slyšet chceš
teď a stále znova.

A loutka vyřkne svoje přání
Co přeje si teď?
Co chce?
Lásku?
Život?
Milování?
Víš co rád bys slyšel
z úst své paní?
A znělo by to jak med
však byl by to jen klam
jen rouhání
neb je to jen sen a jenom zdání
loutku nikdo nevlastní
a s loutkou není lásky
ani milování.