Byl nebyl jeden Netopýr..

Ze starých hodin zborcené věže
souká se ticho a žal.
Do očí bije, bolestně řeže
mrtvého, kdo z hrobu vstal.

Šedé objetí netopýřích křídel
svírá mé srdce až nedýchá.
V šelestném náručí naivně kdos uvrhne
tělo a do trní zapíchá.

Hrubý obal, ty okvětní lístky.
Mámí a tlumí bolest.
Jsou smutné jak akordy pianistky,
Zralé jsou na podvod, na lest.

Ach,
ta lstivá havěť, netopýři,
pokožku těla mi sedřeli.
Od nohou, přes tělo k temeni míří,
znovu mě do mdlob zavřeli.

Copak se takhle dá žít?
Nechat se dokonat zpustlostí zvěře.
Hodin tikot přstane bít,
utichne hlas staré věže.