Nikomu

hlavu mi na hruď pokládáš snad vší tou láskou unaven
je horká jako svatozář a těžší zdá se než zlý sen
zatímco spíš svět zčernal mi a zrak se upřel do nikam
jako bych chtěla upít tmy svá vlastní slova polykám

má tvář je jako syrská poušť a tvá jak hvězdná obloha
když políbím tě ještě hloubš jedna se druhé podobá
nevíme dávno sami kde dnes která končí - začíná
vždyť všechno mezi námi je jen širá divá pustina

neumíš psát snad ani číst jen básnit ale hlavně brát
a tím spíš jsi si věčně jist že život je jen pouhá hra
hra se slovy a lidmi též jako verš který hlavy stíná
pak přece se mnou zůstaneš a nebude už žádná vina

však před tím ještě potisící budu ti směšmě padat k nohám
jako kamelot na ulici křičet tak berte - nechci - prodám
pak nejmíň posté opustím tě zbydeš v mém domě jako host
a budeš dlouho jako dítě zas ty mne prosit o milost

jednoho rána prchnem spolu a zastavíme se až v ráji
tam kde se v dáli na obzoru země a nebe protínají
až ten den přijde ztratit jméno a pas i boha chtěla bych
a víckrát už si nevzpomenout na těch pár sezon pekelných