Víla

Na břehu jezera seděla víla.
Nebyla veselá. Nebyla milá.
Do vody koukala, kdoví, co chtěla...
na hezké drobnůstky chvíli zapomněla.
Jako když mlha ti zakryje louku
nevidět kytek a nevidět... brouků...
Jenom to studené, pálivé bílo.
Všude se dostane. Víc, než je milo.
Z lehoučké mlhy je přetěžké závaží
a srdce bolavé té víle překáží.
V jezerní hladině, v těch temných vodách
bolesti srdíčka ... nebude škoda.
Je to tak lákavé ... zdá se to snadné...
tichounce cosik tam do vody spadne...
Někdy ... ani ty bezedné vody v jezeře
nevezmou smutek, co hluboko v tobě je.
Až se v něm vyrácháš, zas bude jinak.
Čas ještě ukáže... teplo, či zima...

Na břehu jezera seděla víla.
Bolest svou hluboko v sobě si skryla.
Do vody koukala, kdoví, co chtěla...
snad trošku slunce jen ... pramínek světla...