Není to fér

Dešťové kapky obalují okno
Brání výhledu ven
Zatahuji závěsy, abych neviděla tu šeď
Pokoj je jen monitorem osvícen
A všude kolem je jen tma
Přesně sem teď patřím
Tady a teď
Uprostřed mého tichého zoufalství
nespravedlivá odpověď
na všechny životní otázky,
co lomcují mojí myslí
Mám prý počkat, až pojede vlak příští,
tak čekám už snad miliony let
a začínám ztrácet naději
a tenčí se mi svět
na tohle nádraží,
kterým kráčím tam a zpět
snad celou věčnost
A ty mě chceš mít vděčnou,
ale nemůžeš se mi zavděčit,
když se ti nemohu zavděčit já
Ta osamělá, nepracující, nemocná
Břímě, co každý večer na tebe čeká
Chce být s tebou a pak se vzteká,
protože další večer nejsi s ní
Tak to jsem já
Tvá zástavka poslední
A jestli potom ještě něco je,
prostě jen obejmi mě
a klidně nech mě jít
Tenhle prázdný život mezi čtyřmi zdmi
stejně nemohu přežít
Není to fér, když vzpomínám
Svůj život snažila jsem se žít
ve všech mravních i lidských představách,
bez lhaní a přetvařování
Až mi to všechno nahání strach
O čem by život vlastně byl,
kdybychom cíleně a dobrovolně
ničili životy ostatních?
Koho se vlastně ptám?
Já snažila se žít svůj život
podle určitých pravidel
Teď zůstala jsem sama, bez pomoci,
se srdcem plným děr
Není to fér
A nikdo mi to nevynahradí
Nikdo nezaplatí cenu, co platila jsem já
Nemohu tomu přijít na kloub
Kdo vlastně vyhrává?
Lidé, co šťastní jsou na úkor jiných lidí?
Možná bych tedy měla změnit směr
Ale i potom věděla bych,
že tohle není fér
Mé srdce, můj rozum věděly by,
že tohle by nebylo fér...