Bezejemná báseň o životě, aneb pojmenuj si sám.

Den co den na tím přemýšlím,
nad tím účtem úředním.
Jeden ůčet, druhý účet třetí účet,
mám toho doma pěkný výčet.

Peníze jsou ovšem problém,
nejsem sám, koho to trápí.
Peníze vždy táhly světem,
život se tím celkem krátí.

Musím makat aby byla škvára,
musím tahat pro ty mergle.
Už jsem z toho celkem vedle,
ve mně pomalu dochází pára.

Kouknu do peněženky, zeje prázdnotou,
mám v ní díru velikou.
Nejsou tam ani žádný blbý drobný,
to je tou horečkou obchodní.

Na rohu však, zřel jsem banku velkou,
kupodivu má ochranku mizernou.
Napadají mě představy divoký,
jak tu banku vyloupím.

Rychle však zahnal jsem myšlenky tyto,
ještě na tom nejsem taky, aby nebylo zbyto.
Ovšem večer se mi o tom zdálo,
k vykradení už zbývá velmi málo.

Řekl jsem si tedy, nemám už co ztratit,
šel jsem to ted ihned zkusit.
Celý zoufalý a pocitů plný, došel jsem k přepážce,
zamířiv na paní, řka, udělej ze mně pracháče.

Podal jsem ji tašku, už ji plní,
taška se pod náporem peněz hezky vlní.
Já prohodiv zatím křivá a jistá,
ne aby tě napadlo zavolat policejního mistra.

Paní s úlekem vztáhla ruku zpět,
v kase ji zbývá ještě balíků pět.
Rychle popoháním ji, dělej, dělej,
ať už tam je obsah celej.

Sebral jsem tašku plnou peněz,
pak suverénně před banku jsem vylez.
Kouknu doleva, kouknu doprava,
všude samej policejní otrava.

Policista na mě cosi křičí,
než se naděju, do auta mě tlačí.
Kampak asi jedu, hned se dozvím,
kde skončím, nejspíš tuším.

Najednou před soudcem jsem skončil,
obžalovaný vstaňte, ihned vyskočil.
Rázně jsem se tedy zved,
do chládku na pár let mě poslal hned.

Je ráno, je večer,
je večer a zas ráno.
Takhle den za dnem, večer za večerem,
hraju si ve vězení s gumovým kačerem.

Když za mnoho let, ven mě pustí,
ihned rychlého návratu domů, rád se zhostím.
Běžím rychle ulicí, běžím domů za mou uličnicí,
rychle radši co nejdál od stínů s věznicí.

Dveře bytu pomalu otvírám,
polohlasně volám, kde jsi moje milá.
Z bytu se jenom ticho ozývá,
asi dnešní večer sám prozívám.

Nakouknu do obýváku, ložnice i pokoje,
nakonec mi zbývá kuchyně.
Do kuchyně vlezu s cností,
snad se mě má milá zhostí.

Místnost je ale prázdná,
na stole nejedna obálka lesklá.
Kouknu na ně co to asi je,
začnu u prvního, co to asi je.

První obálka obsahuje dopis na rozloučenou,
v druhém je papír se soudní fakturou.
V další je složenka na alimenty,
ale já nemám prachy vrátil jsem se přeci z basy.

Sedím tam tak několik dní,
v ruce držím štempl úřední.
Přemýšlím nad tím celé dny,
kde jenom peníze sehnati.

Den co den nad tím přemýšlím,
nad tím účtem úředním.
Jeden účet druhý účet, třetí účet,
mám toho doma pěkný výčet.