Kapitola Života

Sedím a maluji
na svou ruku nápisy a obrazy.
Všechny moje pocity
proudí ven.

Přemýšlím o blízkém a vzdáleném,
vzdychám nad zmařeném.
Není dobrá doba,
čas se vrací tam, kde byl.

Období, kdy je jen temno,
světlo je jen přání.
Na dně se sny nevytváří
a vše je ztracené.

V rohu se houpám sem a tam,
chlad stěn už nevnímám.
Prázdná tvář,
co neví kudy kam.

Motám se do pavučin
spletených samotným osudem.
Všechny jeho psané verze,
mu ničím jedním pohybem.

Neschopná kontrolovat svoje činy,
ubližuju sama sobě.
Záměrně si slzy šetřím,
na soudný den čekám.

Teprve pak skanou,
aby otevřeli kapitolu novou,
která jinak než špatně neskončí.

A dny stále plynou...

Protože život je jen jedna velká lež, co jinak než špatně nedokáže dopadnout. Tou jeho chutí nenechám se svést, nedám se tak lacino splést.