Kytice na hrob živého člověka

Končí se čas, mizí vše co znáš,
kdybys nevěděl bylo by ti k pláči,
dnes konečně ses dočkal - umíráš,
odchází život - otrokář jenž tě vláčí.
Končiny obrovské ti plavou ve dlani,
loučíš se s nimi, nikdy je nespaříš,
skoro se cítíš až k politování,
přestože jenom rozbíjíš svou mříž.

Místo aby ses nechal vést falší
se nyní rozumu hlasem řídíš,
chápeš již mnoho, o věci další
se zajímáš a marně slídíš.
Vše, co nacházíš, tě přesvědčuje
v názoru, který strach nahání,
dávno ti je jedno vše, co tu je,
a bojíš se jen plného poznání.

Ne, smrti jsi vstříc vyšel
místo toho aby ses krčil strachem,
když jsi konečně na to přišel,
že vždy zůstaneš pro lidi jen prachem.
Tvé oči se náhle rozevřely
a začal jsi svět kolem chápat,
padla iluze, jak je skvělý
a pak přišel ten nápad.

Nyní tu stojíš, rozhodnutý,
loučíš se se svým životem,
osud je však nezvykle krutý,
neunikls jeho lstem,
ta smyčka, které jsi tak věřil,
zklamala, vždyť jsi přežil...

Bez řeči... bez myšlení... bez pohybu...
Žádám ostatní, nedělejte stejnou chybu...

A vyberte si nějaký způsob s vyšším procentem účinosti...