vyčkávající černé kočky

nechte mě být
jak žebráka kterému plivete do klína
.

řetěz praská v náporu zázraku
tříští se jak křehké sklo
padá do proudu a konečky prstů se začínají hýbat

nejsladší pocit čistoty
a vědění
kdy smrt se stává silou
a zrození je jasné jak zlaté ráno

nic nekopat pod zem
to raději spálit
bezcitně a hned
za chladné noci
po které přijde čerstvý úsvit a horké poledne

ucho od džbánu je na utrhnutí
zbytek chcíplého opia skončí na ulici
psi jsou žízniví

keramické ucho hodím do moře
jak paměť a lacinou vodku
budu u toho ležet vzpřímeně

.
hozený kámen nic nezastaví
nastav své čelo jestli nevěříš
jsme svoje součásti a všechny zdi padají_konečně