...Ženy...(mírně feministická - no a co?!)

Navenek úsměv a v srdci pláč,
Ty moc dobře víš, že nejsem rváč.
Těžko ti říct, co vlastně cítím,
Těžko se vyhnout zmateným sítím.
V tváři mít pokaždé vepsané štěstí,
Pod stolem potají sevřené pěsti.
Koutky úst zvednuté pokaždé vzhůru,
V očích zas strach – tu proklatou stvůru.

Falešně se smát a oslnit svým vtipem,
Srdce mít přitom probodlé šípem.
Být skvělou hospodyní a skládat si ubrousky,
Srdce mít přitom rozbité na kousky.
Zamávat řasami a vypadat nevinně,
Srdce mít přitom podobné trhlině.
Být mravní a čistá jak bývalí křesťané,
Srdce mít přitom krvavě zdrásané.

Máme být přirozené a na nic si nehrát,
Ale copak to jde? Jak můžu nelhat?
Všude jen slyším, jak mám zůstat sebou,
Ale řekněte proč? Proč mám dělat slepou?
Když se chcem zalíbit, tak musíme předstírat,
Vyzdvihnout přednosti, chyby zas zastírat.
Vy nechcete nás, chcete jen smyšlený mýt,
Proto ta přetvářka – když svá nesmím být…