na jezerním balkónu...

slunce si vytvořilo díru v prostoru
země se líně pohybuje
podél stěny té prohlubně
duchové se rozplývají
do průzračného vzduchu
a jako po nehmotné přízi snu
jediný oblak po nich nezůstane…

prošel jsem
ne dobou trvanlivosti
jen parkem divokých vod
na jedno místo
kde příroda nezná omezení
v krajině
plné vzrušujících protikladů
a jemných souznění…

tam konstruktér čas
odložil rýsovací náčiní
já zavřel oči
otevřel smysly
pohroužil se
do studia doteků
vody a hory…
a najednou zatoužil
jako suchá nit
žíznící po vlhkosti
zaplavat si v té vodě
obejmuté horstvem
a prozářené sluncem
co se dá pít…

svlékl jsem šaty
a vrhnul se do vln
plavmo směřujíc
k čemusi nedaleko
plujícímu na hladině…

vynořil jsem se
těsně u hrany
a sotva jsem vytřepal vodu z vlasů
dívám se do dekoltu
zbraní co nerezaví
a vzápětí výš
do pihovaté tváře..

chytla mě lehce za nos
kdepak jsi byl tak dlouho?
už je chvíli prostřeno
tady máš osušku a oblek
já si ještě poupravím róbu
a rozehrála boky chůzí

slunce zapadá
voda měkce šplouchá
o okraj prámu
slunečník z citrusů
příjemně stíní
sedíme proti sobě
pozoruji puntíky
na tvém obličeji
co září jak malé perly
jakoby chtěly rafinovaně
zvýraznit kombinaci
prudkosti šarmu
i jemné nevinnosti
jako z učebnic
o přitažlivosti...

zakroužil jsem sklenicí
a rozezněl kostky
zrající miliony let
umně vysekané
z prastarých ledovců
a hned mne napadlo
že některé celky
mohou skrývat víc
než být jen součet částí…