Hlavně tiše...

Tiše potácíš se krajinou
Tiše brouzdáš sněhem
Tiše ho proklínáš
A chlad, největší přítel
do kůže perem ti píše

ostrým hrotem svým
Změněným děsivým tajemstvím
Prolévá krev, co v žilách ti dýše

Cestu nevnímáš
Krok za krokem jako by těžší byl
Záře jas snad by tě oslepil
A ty jen modlíš se
Ať déšť padá z výše

Když slunce hrotem svým
Změněným děsivým tajemstvím
Mučí tě ve vlastní pýše

Jen temná skvrna v dálce
stopa vybledlé tuše
Tvůj směr udává

Když v světlech toneš
Jsi jak ve zlém snu…
Někdy doufáš, tiše, v věčnou tmu…