instrumentální jednosměrkou...

sídlí prý v zemi
padajících zdí
zná tajemství červené i černi
cesty ryb
rozumí hlasu ptáků
ví že i pod hladinou
mohou růst květiny
a někdy v noci
když prší vzhůru
prý hvězdy prskají a syčí…

prošel jsem za ní
trhlinou v temné siluetě hor
po paměti
co vypadala jako cesta
navzdory tomu
že o cestě se mluvit nedá
protože kudy nikdo nechodí
tam není žádná cesta potřeba…

slunce se scvrklo a zrudlo
do zapomenutého jablka
a noc se na něj snesla náhle
jako střemhlavý let
kořistného sokola...

zablýsklo se
jako když přibouchnete
okenice s filigrány
z patinovaného bronzu
ale to nebylo to
co mne zaujalo
vynořil se proti mně dům…

na balustrádě seděla dívka
pohupovala nohama
z pootevřených dveří
vycházelo světlo
do rytmu hrála tichá muzika
a já fascinovaně sledoval
jak přizpůsobovala náladu hudbě…

chvíli veselá
chvíli zasmušilá
v těle pružném
jako stvol rákosu
a mě melodie pronikala do plic
kde trhala vzduch
na chvějící se extatické cáry...

měla vlasy barvy topazu
pak se otočila ke mně
a s tváří v zamyšleném výrazu
povídá volně
temná noc pro poutníka….

zrovna tak temná
jako pro tebe pozorování hvězd
smím vědět jak se jmenuješ?

nemám jméno
žádné nepotřebuji
kdo by mi odpovídal
když tu nikdy nebyl nikdo jiný
ale ještě než ti ulevím
od tvých tužeb
zajímá mne
nač toužíš poznat něco
co ti k ničemu nebude
nač hledáš pálivé odpovědi
zatímco země chladne
a proč se zříkáš veselí
pro těžko pochopitelné?...

dovol mi přirovnání
můžu si vyrobit klíč
takový co funguje
na základě mechaniky
i potřebné symetrie
ale stejně mi nebude k ničemu
pokud nebudu mít zámek
který zacvakne...

dobře
podej mi ruku
už jsi jen pár stop od úběžníku
a mimochodem
vím žes mi našel jméno…

ano
má Mirage...