Pouta

Je to šílené procitnutí
Ten muž vedle mě
Ten, co mi tolik nasliboval
A teď ignoruje mě
Slova jsou mocná, když jim blázen věří
A já blázen jsem do morku kostí
Jsem ta nejbláznivější
Nejnaivnější
Nejdůvěřivější
ze všech lidí
Málokdy se za to stydím
Málokdy to tajím
Ale teď
připadám si jako nejsnadnější oběť
člověka bez záměrů a snů
Spoutaná, zmámená oběť,
co nezasahuje do tvých dnů
Historie se opakuje
a já se stávám kusem nábytku
ve světě prázdnoty a osamění
Už nepřepadají mě záchvaty optimismu
Nic se nezmění
Zůstanu tady uprostřed pokoje
spoutaná hedvábnými šátky
Budu se snažit číst mezi řádky,
ale stejně se nic nedovím
Necháš mě tady zemřít žízní
po lásce, po společnosti
Budeš mě odmítat
v opilosti
Budeš si se mnou hrát,
když budeš střízlivý
A nikdo se nikdy nedoví,
že jsem o tobě vždycky snila,
že jsem tě dlouho chtěla,
potřebovala,
milovala,
než došlo mi,
že vlastně vždycky budu sama
a že to nikdy nezměníš,
protože nikdy nebudeš tím, kdo pouta otevírá,
když mě ve svém náručí svíráš
a znovu a znovu se mě ptáš :
"Miluješ mě? Vážně to pro mě uděláš?"
Láska je zvláštní věc, když poutá naše ruce
Však ještě zvláštnější je, když láme naše srdce...