Kam se nám poděly studánky?

Vždycky na jaře byl velký svátek vody,
Když z rozměklých klubíček zimního chladu,
Sluníčko uháčkovalo klikaté stružky,
Těmi se oděly stráně, nahé od podzimu.

Přetlak živé vody rozezněl prameny,
Ve velké koncertní síni mechu a kapradí,
Jarem zrozených vlnek laškovné trylky,
Dojímají i publikum mrtvého kamení.

Vítaná první pomoc na výletě dětem,
Tenkrát malý chlapec, jak volám se slyším,
„Mami kdy už tam budem, já mám žízeň,“
Nešťastný, když jak daleko je to, nevím.

A potom ukazatel z bláta vedle cesty,
Ke studánce voňavé jak mateřídouška,
Obložené kameny a se stříškou z kůry,
Vedle ní otlučený hrníček bez ouška.

Vysvobození od žízně, klid a jistota,
Voda podaná mi skrze matčiny ruce,
„Pij pomalu, voda je hrozně studená,“
Jsou to navždy moje vzpomínky krásné.

Za osvěžení jsme poděkovali studánce,
Vybrali jehličí a nános mrtvého bahna,
A v čerstvé vodě nechali kousek srdce,
Radostně nám pak ubíhala další cesta.

Od oněch dob se uvnitř nás cosi zkazilo,
Zapomněli jsme uctívat svatyňky vody,
Vše romantické kolem nás asi vybledlo,
Už vůbec neznáme okolo studánek cesty.

Bez zastávky se řítíme okolo života,
Nezajímá nás malá mokřinka na stráni,
A možná je tam zrovna ta malá studánka,
Ze které podávala nám vodu naše máti.

Každý by měl být přírodních darů hoden,
Navštívit studánku, rukama bláto odhrnout,
Přinést kameny a nechat vyčistit pramen,
Vzít vodu do dlaně a s pokorou ochutnat.

A příště k ní donést hrníček bez ouška,
Aby i jiní ze studánky se mohli napít,
Pozor, voda je skoro jako led studená
Pijte pomalu, vychutnávejte si život.