Vonička

Kráčel jsem cestou v polích,
klasů nezralých,
až došel jsem k potoku.
Se slzami v očích,
přidal jsem do kroku.

Už nemám důvod žít.
Přišel jsem o vše,
co mohl jsem ztratit.

O lásku,
a vina na mých bedrech.

Z vesnice v dáli,
k uším mi dolét zvonů hlas.
Asi mše.

Za mou duši
lidé se modlí,
možná bůh už tuší,
kam vedou mé kroky,
nebo mě zahlédli.

Tu pojednou cosi můj zrak upoutalo.
V té bystřině něco středem plovalo.
Věneček z kvítí.

Vonička.
A druhá a další.
A támhle,v kořenech olší,
jako do tenat chycená.
Copak On mě ještě stále zkouší?
Ještě není má duše ztracená?

Jednu jsem tedy z potůčku vylovil
a hnán zvědavostí,
proti proudu se vypravil.
Jaká dívčina ženou chce se stát?
Naději do voniček vložila,
květy po vodě posílá.

Ta pole ještě málo vzrostlá lesy teď střídají.
Krajina ne nepodobna ráji,
vlnky s květy stále si hrají.
Panenská scenérie,až dech se tají.

Snad nejsem první,kdo v těchto místech stojí,
třeba už jen kousek cesty zbývá,
abych nalezl tu,
co neposkvrněná příroda mým očím ukrývá.

Sílící teď šumění vody,
předznamenává vodopád,
mezi stromy skála,
z jejíhož nitra tryská ta tekutina dolů,
do tůně,
v jejímž středu kámen,jako mohyla,
jako pomník minulosti.
Jako hrozivá předzvěst budoucnosti.

Tu zahlédl jsem siluetu,
na vrcholku,nad tím pramenem,
kterak několik těch květů
vhodila,vstříc neznámému světu,
do té tůňky,
kde žilka stává se potokem.

Zrakem cestu hledám,
teď se přeci nevzdám.
Takhle nemůže má cesta skončit.
Ta dívka musí mi prozradit,
proč....

Beznaději!!
Proč trávíš mou duši,
proč mi sdce tolik buší,
když nevím jak.
Nejsem pták!

Proud vody není provaz,
skalní stěna,rovný,přkrý sráz.
Vztek se mnou cloumá,
po zádech přeběhl mráz.
Tak Bože,teď se předvěď
a zachraň svou ovečku,
ukaž mi tajnou cestičku.
Na vrchol skály mě doveď.

Šálí mě zrak?
či boží vtip?
Nebo jen nedíval jsem se líp?
a přehlédl jsem náznak,
jakoby ve skále za jednou její hranou
úzké,velmi strmé,schody.
Ty mohou být branou,
Z tohoto odporného bludiště.
Beznaděje.

Blíží se vrcholek a konec mého putování.
Vidím oheň,a kotlík,nad nímž se postava sklání.

Asi ztropil jsem hluk,
neb všimla si příchozího.A pozvání,
které na mne zvolala.....
Bože!!!!
Jako když ta nejkrásnější zvonkohra zní...

toho hlasu melodii,
musím sobě uchovat,jako relikvii.
Nikdy neslyšel jsem nic,
co dokonalosti blížilo by se víc.
Když vyšla mi vstříc,
a stín přestal krýt její tvář...
Nebesa!!!

Není přec možné,
aby Tizian znal ten obličej.
Jako by už před staletími věděl
o novém zrození madonny,
jíž teď vidím před sebou,
v podobě této ženy.

Do tyrkysových očí hledím,
ztatil jsem hlas,co říct jí nevím.
Lehký ruměnec v líčkách hebkých jako mech,
dívka v plátěných šatech,
Tak krásná,až tají se dech.
Vnímám jen pohyb rubínových retů,
v ruce svírám věneček z květů.

Je to nějaká nová past?
Mysl mou,srdce začíná mást.
Začínám cítit tu bolest zamilování,
když do očí zpříma mi hledí.
Kdo mě uchrání?

Mlčky mou ruku do svých vzala,
a k ohni odvedla.
Usadili jsme se na zbylé květiny,
a beze slov pozorovali plameny.

S hlavou teď sklopenou,
počala vyprávět svůj příběh.
A já ji viděl jinou,
ženu životem zkoušenou
a přeci ne zničenou.

Upřímnost,
s jakou popisovala krutost,
ve mě vzbuzovala zlost
nad sebou samým,
má bolest jen slabý dým,
zatím co její život,požár,spáleniště.
Neštěstí,ruku v ruce s zoufalstvím.

Ještě dlouho o svých srtastech muvila.
Kdyz potom skončila,
vzhlédla do mých očí a ještě dál,
nemohla však vidět nic....
Já plakal.

Uvědomil jsem si až později,
ona věřila v příchod někoho,kdo pochopí,
že přes všechny útrapy,
zachovala sobě úctu,respekt a naději.

Stírala mi slzu za slzou,
a větou poslední
odhalila pravdu,normálně tak obyčejnou,
z jejích úst pochopil jsem však,moudrost v pravdě nevšední.

Řekla jen....

"Není lásky bez bolesti,
Beze smutku nepoznáš štěstí"

A já věděl,že jsem ztracen.

Co jen byl jsem to za blázna,
který skončit chtěl skokem do prázdna?
Cítím až posvátnou bázeň
o život svůj a její.
Ona viděla ve mě znovu nalezenou naději.

Už nikdy nechci ztratit
tu,kterou náhoda dovolila mi najít.
I spánek je můj nepřítel,
každá vteřina,
ve které nemohl bych její dokonalost cítit.

Nad čajem,který svařila,
nad ohňem,co tělo zahřívá,
vyprávěli jsme jeden druhému,
tak,jak už to bývá.
O snech,plánech,tajemstvých.
Ten tam byl prvotní ostych.

Připadala mi tak známá,
jako když znáš někoho od kolébky.
Ta iluze nezdála se býti klamná,
to osud vedl mé kroky.
Hledali jsme se celé roky,
aby vymanili jsme se z páchnoucí stoky,
našich životů.
A mohli jsme vyřvat celému světu!!
Teď už jsme spolu,
ani smrt nás nerozdělí.........

Červánky už noc v den mění,
my stále neznaveni.
Cítím intenzivní její vnímavost,
když přiznávám,že vůle je má slabost.
Nikdy neměl jsem ani chuť bojovat se smutkem
a jen sám sebe litoval.
Pravdou je,že ani nemám kuráž,
abych s životem skoncoval.

A ta dívka nebohá,
snad myslela,že uprosí boha,
když vzala mě za ruku
a odhodlala se k fatálnímu kroku,
že vedla mě ke strži,
kde ukáže se,
co naše nově nalezená láska vydrží.

Vykročila k tomu srázu,
už jen jediný krok zbývá.........
můj charakter v tu chvíli zasáhl
a já ruku strachem zpocenou stáhl.
V tom nekonečném zlomku vtteřiny se na mě dívá,
v očích nevyřčenou otázku,
jejíž odpovědí jsem já.

Dokonala ten pohyb posledního kroku
a já místo,abych stáhl jí zpět,
nechal jsem jí odejít na onen svět.
Nedokázal jsem vztáhnout k ní ruku.
Snad ze strachu ze svého skonu,
o vteřinu později......

Zapoměl jsem na svou ikonu
a na malinkaté světýlko ve tmě jejího života,
naději.
Viděl jsem jen sebe.
.....................................................
Když vypomínám na poslední chvíle,
paměť mě klame.
Nepamatuji si toho hlasu melodii,
co uchovat chtěl jsem,jako relikvii.

Před očima jen jediný obraz.

Ta skála,
ten sráz.
To,co měla v očích,nebyla otázka.
Bylo to poznání,
že mou největší slabostí není vůle,čí strach.
Ale sebeláska.

Odešla čistá duše,aniž by musela.
Ve mě vložila svou důvěru,
to proto zemřela.
Temně rudý uprostřed tůně ten kámen,
ta předzvěst budoucnosti hrozivá.
Ze skály dál tryská ten pramen,
avšak voda už květů pozbývá.

Neplavou zde již věnečky z květů
a já přikován ke svému životu,
nikdy nedozvěděl jsem se její jméno.
Snad už není tak smutná,
snad odpustí mi tam nahoře,
v nebíčku,
že zbytečně pláču teď pro ni,
pro svou Voničku...............................