Žena bez domova

Pod sněhově bílou závějí,
ztracena ve vlastní naději,
mladá dívka v černé blůze,
v papír dává svojí múze.

Horké slzy hřejí tváře,
na silnici auta záře,
rodiny s dětmi jedou si domů,
ona tu sedí v peněžním zlomu.

Tuhle zničí jednu rodinu,
orloj bije šestou hodinu,
zvedá svoje křehké tělo,
poslední sbohem na papír sjelo.

Nikdo ji neznal, nikdo nebude,
krom toho papíru památky nezbude,
její sobeckost jí srdce sklíží,
však po silnici jde, víčka klíží.

Srazí ji auto se třemi muži,
za záchranu jim pomoc dluží,
po těle mají jen drobná zranění,
jsou pod křídly anděla nadobro chráněni.

Výpověď policii a mohou jet dál,
však jeden z nich ten papír vzal,
nahlas přečte slova básně,
jak si žena žila vlastně.

V básni dává sbohem lidem,
odešla si vzhůru s klidem,
lepší smrt nežli strach,
kdo zabije mě, není vrah.

Poslední sbohem životu,
pozná nebe novotu,
má hrob, kolem sedmikrásky,
od tří mužů dělán z lásky…