noevolunská...

to si tak koukám
co kde lítá
když najednou
jako by bouchly kamna
narazil jsem
na jednu rozkošnou
planetární Simálku
co si se smíchem
na vesmírné louce pobíhala...

pardon jsem to ale nešika
ta srážka mne zcela rozrušila
promiňte
posbírám se a vzdálím
abych zchladnul
jen když dovolíte
kousek si vás vezmu...

nedaleko
jsem se dal tak nějak dohromady
ale něco se stalo
a já se rozhodl zůstat
už tě neopustím
naše soužití
díky přitažlivosti
na slapech
ovšem nikdy nebude
bez napětí
budem spolu kroužit
takže pořád budeš vidět
do mé tváře
ale jen zepředu
nejsem totiž žádný krasavec
jako třeba zlatý Tiťa Saturnův
či pestrobarevný Io u Jupitera
nebo Tritouš Neptunův
jsem jako míček
vyválený v blátě
pokrytý jizvami
prastarých kráterů
místo vody
mám jen pavučinu kanálů
se zaschlými proudy lávy
a kůži z regolitu...

nemám pole
atmosféru
ani magnety
a své tělo vystavuji
slunečnímu větru
jsem prostě herec
s množtvím převleků
od toho neviditelného
až k úplnému...

má Zemanko
navrhuji schůzku
za tmění
v uzlu
tam se protnem dlaní
vložím ti do ní kamínek z kreepu
a pak se ponořím
do tvého stínu...