špičatá...

kdysi mi někdo řek
jestli chceš někdy uvidět
údolí rajských potěšení
musíš nejdřív vylézt
ze své ulity
někam nahoru…

myslím že je mi to jasné
stačí si představit
že jsem RE
a abych mohl pochopit
něco celé
potřebuji nejdřív najít RER
pak snadněji poznám RERE...

a tak jsem vyšel
probádat světy
proti proudu řek
s polemikou změn
až k jedné zemi
na úpatí ostrých výběžků
se strmou horou
na první pohled
drsnou a trpkou
co až zraňuje
divokou strohostí boků…

vyškrábal jsem se
na zádech obtěžkán
jedním křídlem
až na špičku…

nahoře jsem se posadil ke klavíru
a po nádechu
do výdechu uvolnění
dotýkám se černobílých klapek
rozedřenými prsty
a cítím jak v té atmosféře
pronikám k mekce toku
do zvuků tajemné melodie…

v takových chvílích
okolí moc nevnímám
takže když dozněl poslední tón
uvědomil jsem si
že na malé planině
pod vrcholem
mne pozoruje dívka
jemně potřená tukem rosy
ležící ve stínu pod stromem
a já úžasem zkoprněl
nad tím obrazem
protože z kořenů toho stromu
se světlo dralo ven
a skze ni prýštilo světem...

usmála se a pravila
ta hudba se mi líbila
víš někde jsem slyšela
že v knize osudů
je prý psáno
o sbíhavosti životů
do jednoho místa
s nepřítomností světla
kde se lze spojit
do jednoty
dvou trojúhelníků
v aktu plození
až do narození…

vzápětí malinko zčervenala
jsem já to ale hostitelka
jistě jsi hladový
a nabídla mi amalthein
překypující květy a ovocem...

dovol mi ale před jídlem
ještě něco učinit
a obřadným pohybem
mi nasadila frýžskou čapku…

teď jsi zasvěcen...

objal jsem ji
a tma se rozhostila...

konečně spolu
já a má Libéthra...