*
Na konci aleje, pod stromem plným slív
seděl, tak jako vždycky sedává
žvýkal svůj snus, pak daleko ho pliv
kouk´ na mě útlocitně / nepatrně zív´
jak tušil by, kde rána bolavá…
Už srazila jsem se s ním mnohokrát
v tom čase, kdy jsou rána bělavá
na tváři stopy prozření i útisků a vád
pro druhé spříznění a sám pro sebe kat
Bez snahy hnát se dál tak hlava nehlava…
Měl výraz, který říkal; já Tě čekal již
jsem dávno hladový, buď moje potrava
vidím, že neseš si už v očích čtvrtý kříž
a aniž tušíš to, jsi odpovědím blíž
víc, nežli nadosah. Tvá chvíle nastává…
A já jsem s pokorou mu políbila líc
/ snad na okamžik zmizela ta jeho únava /
Každý měl svého své, každý měl polovic
A stejně jako vždy jsme rozešli se vstříc
svým osudům. Já u řeky se dala doprava…
**
čtu si ji v úžasu stále dokola,
takovým řádkům se jen těžko odolá ...
13.05.2011 08:41:00 | nejsembásník