Tisíce

Nemám zdání, kdo vlastně jsem,
zda vůbec patřím na tuto zem,
jsem jen hříčka přírody,
výsledek nechtěné příhody.

Mám zjizvené srdce spojené city,
chce to před nimi atomové kryty
a pak hlava-netřeba slov,
není tu rozumu tisíce sov.

Bloudím v temnu s černou duší,
ta mi věru náramně sluší,
bolestná muka, dunivý krok,
hrdelní křik, lítostný rok.

Tisíce mladých spanilých pan,
dělají tisíce bolestných ran,
do mého těla bodají stesk,
tisíce voltů-uhodí blesk.

Panny zmizí, ležím tu sama,
jen jakási ohyzdná dáma,
v temnotě té černé noci,
zda dočkám se pomoci?

Ta dáma můj odraz jest,
asi je to boží trest,
hle tisíce střípků k zemi padá,
probodají má holá záda.

Projíždí mnou bolest zrady,
tohle je ta chuť vlády,
jsem jen čísi otrok, pes,
kam to se mnou ten svět kles.

Co z toho plyne? Kdo tedy jsem?
Ohyzdnou dámou či otrockým psem?
Ty spanilé panny jistě to vědí,
však já zůstanu bez odpovědí…