Důvod

Po léta znal moje jméno
jen žal
to prokletým v léno byl dán
ten cit
mezi bolestí rozlišit
však v apatii setrvat

Nebo se v ní uvrhnout
a po svém se rvát?

Tak léta plynou v kraji těch
co rukou touží druhý břeh
pouze na okamžik přitáhnout
po dechu zalapat
a smrti vstříc se hnát

Ze smíchu zbude vzdech

Co nutí mě vůbec dál se prát?

Vždyť mé jméno… zná jen můj kat
Tak proč tiše naříkat?
Jeho ruce se neoddat?

Čím víc strachu
tím víc síly v srdce je třeba si zvát.
Je příliš brzy na to skončit v prachu...

I když důvod nemám znát…