Proč my, umělci, tak brzo umíráme...

Malý chtivý sen,
Co doufal ve své vítezství.
Usedavě pláče,
Nad tím neštěstím.
Všechny mýty zbořeny,
Hloupou šedivou realitou zmařeny.
Jednou drtivou porážku
Připsat si chtěl.
Zažít to štěstí,
Které je v něm.
Ale smůla lepí se mu na paty,
Ví, že všichni jdou si ruku v ruce.
Vždycky vyhraje ten,
Co nejvíc provází nás lidi životem.
Chvíle strávené v naší hlavě,
Nádherné představy máme.
Než rozhlídneme se okolo sebe.
Všechno byl jen pouhopouhý sen.
Naše fantazie krmí nás lžemi,
My nedokážeme říct dost.
Je to naše životní krmě,
Proto my umělci, tak brzo umíráme.
Chceme poznat reálný život,
Ale ten je tak chudý,
Že hlady umíráme…