Víla Fialka

Tam za rybníkem v Rostěnicich,
objevovala se za úplňku.
Občas jsem ji viděl,
jak tancuje a fialky lítají vzhůru.
O kousek dál z větrolamu větve zle se ohýbají,
jako by vílu chtěli uhodit.

Párkrát se objevila i v mých snech.
Seděla pod keřem, v bílých šatech zahalená,
věneček z fialek na hlavě má.
Vlasy její byly černé,
jak vítr foukal,
šla od nich vůně, co zahalila noc.

Jsem ráda, že jsi tady se mnou.
Jmenuji se Fialka a jsme tady již příliš dlouho.
Vím, kdo jsi a co rád děláš,
ráda bych s tebou šla do neznáma.
Jenže jsem zadaná jinému,
zlému duchu rybníku.

Přesaď tyhle fialky,
co tady kvetou a vem je pryč.
Ztratí moc nade mnou a já budu moct být s tebou.

Po tomto snu přišlo ráno,
z mé Fialky zbylo prázdno.
Za čas přišla opět, s prosbou stejnou,
jenže je to sen,
tak nechal jsem ho plynout.

Za rybníkem fialky rostou dál objaty plevelem,
podobným kopřivám.

Kdybych ji přesadil,
co by bylo dál,
jiný plevel by jí krásu vysál.