příbytky neznámých

příbytky neznámých
plné mlhy a zapomnění
kde usíná život s každou hodinou

stávají se menší a menší
víry prachu a rozfoukané vzpomínky
a zbyde jen dojem
přeludy o lidech, kteří možná byli
a možná taky ne

stíny překračují ulice
vyhýbají se autům, podomním prodavačům
míjejí smysl
a poznání se stalo ohněm
který hoří,ale nehřeje

ulice jsou prázdné, v dešti
ulice jsou bez života
jizvy v polích, stehy louky
úseky, kterými proudí krvinky měst
tak malé a zbytečně nicotné
a přesto potřebné

otevírám oči

sám jsem strachem, sám k sobě
sám jsem vizí bezcílného živočicha
mylnou představou druhých
světem mnoha tváří

další dny jen přicházejí a já jen čekám
druhotné funkce těla zatím provádějí reflexivní úkony
vedoucí kamsi k pramenům útěchy
mysl ale spí, sny také spí
slova - spí
náměsíčnost
- další forma přežití

postavit si silnice uvnitř myšlenek
zapomenout na vše, co je mimo ně
Kdo by si lehl na asfalt?
Kdo by se zastavil v cirkulaci?
jen pár metrů vedle leží jiný svět
jen pár metrů na místo bez cesty

vykročil jsem, aniž bych tušil
cestou do neznáma, stále většího a většího
ale taky bližšího
jako bych mu patřil
tělo ožívá, teď a tady
vedle každé cesty stojí magická brána
do jedné jsem právě vstoupil

oslovil mě vítr - věděl jsem, že jej znám
byl jsem jeho slunce, čekal na mne
slunce ukázalo svoji nebeskou tvář
kameny mlčely napříč celou scenérií nebeské přehlídky umění
kapka vody na listu mi pošeptala,
abych se připojil k jedné duši

okamžik procitnutí byl stejně silný, jako sen,
co se opakoval měsíce před tím
o klidu přicházejícím při nejvyšších rychlostech života
o smíření, které je podepsáno s každým ránem

Vracím se do příbytků neznámých a příbytků tmy
jsem znovu stínem a nenaplněnou touhou
poprvé jsem ale rozsvítil
ďábel není tak strašný, když už jsi v pekle