Hvozd

HVOZD


I.

Příběh můj jistě už odvál čas,
roky se přes něj přehnaly.
Snad něco však vložil v nás,
něco, v co oba doufali.

Nad hvozdem prastarý hrad stával,
věže třpytily se v jasném slunci,
tam sokolník na hradbách sedával,
když cítil se už v konci.
On miloval tajně paní svou,
dceru ukrutného šlechtice.
On vyznával jí lásku svou,
v nocích, za svitu měsíce :

„Oči tvé barvu jak nebesa mají,
skrývá se v nich můj svět,
v očích tvých pomněnky si hrají,
já přál bych si k nim přivonět.
Ty jsi pro mě dívka jediná,
roztomilá něžná holčička,
s tebou je drahá každá hodina,
záříš jak na nebesích hvězdička.
Pro tebe nalezl bych světa kraj,
nejširší moře přeplaval,
okolo rozlévá se máj,
srdce tvé s vášní bych dobýval.
Láska nás souží staletí,
přebývá v našich duších,
je to snad pro mne prokletí,
které jen ty tušíš.
Ničím se myšlenkou tou každý den,
jak se jen s tebou setkat mám,
byl jsem snad vlastním stínem podveden,
cožpak tě nikdy nepotkám ?
Proplouvám si svým životem,
jak koráb po širém moři,
jsem snad jen Donem Quijotem,
jenž snům bláhovým se dvoří ?
v srdci však můžu být přesvědčen,
že pod vonící jabloní své prsty propletem,
v budoucnu snad nastane ten den,
kdy se jeden v druhém nespletem.
I kdyby byla to cesta daleká,
která konec má kdesi v nedohlednu,
věřím, že je v silách člověka,
a já po boku tvém sednu.
Každou noc spatřuji tvou tvář,
vcházíš odhalená do mých snů,
jsi jako rozevřený snář,
už nechci se vzbouzet do všedních dnů.
Chci sále jen s tebou být,
slyšet nablízku tvůj hlas,
společné sny můžeme snít,
Bůh opatruj náš svět i nás....“

Zprvu nechtěla slyšet hlas,
hlas, který šel z jeho srdce,
poté však obdržel od ní vzkaz,
v němž lásku vyznává přece.
Jakmile srdce svá mluvit nechají,
prožijí nádherný letmý čas,
schází se v lesích potají,
duše jsou plné lásky krás.

Svět ten však plný zrady je,
číhá zde mnoho neřesti,
láska v něm těžko přežije,
snad mohou to být jen pověsti.
Kde skrývá se hnízdo zloby,
odkud vychází ten stín,
strach obchází prostor doby,
milenci nechtějí žít s ním.

V hradní kobce pod zemí,
proradný hnije loupežník,
již léta je zde v držení,
chladnokrevný vražedník.
On neměl úctu k životu,
nic nebylo mu svaté,
teď prožívá jen prázdnotu,
čeká naň hrdlo sťaté.
Dříve býval to dobrý muž,
co k lidem lásku choval,
takový je však život už,
zakrátko v lesích se schoval.
Chtíč ovládl jeho rozum,
duše čistá se zkalila,
vstupoval do cesty vozům,
ruka pak jeho vraždila.
Nikdo nepoví lidé vám,
odkud ta touha přichází,
zda-li pak poví on sám,
co životem jej provází?
Kdysi dokázal se smát,
v srdci měl místa dosti,
uměl lásku druhým dát,
poté však zaprodal se zlosti.
Toho deštivého poledne,
milá odešla s jeho přítelem,
on do tváře své pohlédne
a touží se státi mstitelem.
Proklínal lásku čistou,
proklínal každého mládence,
zkáza stávala již se jistou,
on zabít chtěl jejího milence.
V každém spatřoval jen toho,
jenž ženu mu odvedl,
zabitých v lesích je mnoho,
zhynul i ten, co jej podvedl.
Teď přebývá v hradním žaláři,
uzavřen do svého nitra,
však náhle se oči rozzáří,
naděje malá mu svitla.
Nenávist opět už přichází,
o tajných milencích vězeň ví,
spatřil je, jak se prochází,
obludná myšlenka se dostaví.

II.

Šlechtic dozví se od vězně,
novinu pro něj zlou,
sokolník dvoří se princezně,
skoncuje prý s láskou tou.

Sokolník v noci podivný sní sen,
v něm varuje jej hlas,
chystá se pro vás smutný den,
den, kdy Bůh vezme si vás.
Mysl má ze snu zmatenou,
milé své nic nesdělí,
oni však brzy vzpomenou,
že skončit takhle neměli.
Oni jsou dobří lidé,
takovým svět však nepřeje,
kolik takových zde zbude,
až zlo své sémě zaseje ?
Přemýšlí sokolník nad tímto světem,
přemýšlí nad svojí vizí,
co nabídnout našim dětem,
než všechny krásy zmizí ?
Krajinu pomalu pokrývá temný stín,
do tmy noří se všechna zákoutí,
já naposled rozhlédnout se smím,
než se má mysl zarmoutí.
Noc pokryla celý širý svět,
slunce již vlídně nezáří,
ať jste dítě nebo starý kmet,
pohleďte lidem do tváří.
Nenechme v sobě zlobu klíčit,
snažme se svůj život žít,
nemusím vám přeci líčit,
že druhého rád měl bys mít.
Zastavme na chvíli své kroky,
nechme mluvit naše srdce,
jsou dlouhé temné roky,
proto ať znovu svítí slunce.

Kolik lidí muselo už trpět,
nelze to vyjádřit čísly,
nic nevrátí se nazpět,
v životě, ani v mysli.
Spasitel na kříž přibit jest,
v pradávné zlé době,
kterou cestou máme se dát vést,
my chceme podobat se tobě.
Bože ochraňuj náš křehký cit,
milujeme se čím dál víc,
ostražití více měli jsme být,
pohleďme do tmy na měsíc.
Jen měsíc dříve věděl,
co před světem jsme skrývali,
z kobky však vězněný viděl,
jak před deštěm nazí jsme prchali.

Šlechtic hanebný spřádal plán,
sestupujíc do šatlavy,
posedl jej ďábel sám,
sokolníka navždy se zbaví.
Tušil, že lesy slouží jim k úkrytu,
pro dceru lepšího chtěl,
u stromů v ranním úsvitu,
mládenec zhynouti měl.
Vrahovy oči se usmějí,
v dlani leskne se dýka,
milenci poslechnou nechtějí,
chystá se minuta ticha.

III.
Na nebi hrály si červánky,
krajina vzdala se světla,
dívka navlékla poslední korálky
a milému svému řekla:
„Mám ráda oči tvé,
stejně jako úsměv tvůj,
nabízím ti srdce své,
tak jen chvíli stůj“.
Poznali oba kouzelná místa,
místa, kde slíbili si lásku,
netušili však co se chystá,
co měli dáti v sázku.
Na vrcholku vysoké skály,
pod chladnou noční oblohou,
jak sousoší spolu tam stáli,
sotva drželi se na nohou.
Stromy jak němí svědkové,
u všeho tiše byly,
prožitky už jsou takové,
do jejich těl se skryly.

Dolů na hrad hleděli,
kde nežilo se lehce,
oni dva dobře věděli,
že tam nedaří se lásce.
Šlechtic jak smyslů zbavený,
chtěl mladé lásce bránit,
už jsou oba tou zlobou znaveni,
musí však štěstí své chránit.

Ta noc, je to k nevíře,
nasáklá byla krví,
v lesích vraždící je zvíře,
kde hledat dobře už ví.
Sokolník zpívá své vyznání,
neví, že je to naposled,
vrah tiše plíží se po stráni,
než k stvořiteli pošle jej zpět.

Tvoje oči hluboké jak oceán,
duše krásnější než svět,
chtěl bych býti s tebou sám
a všechno ti povědět.
O tom, že máš srdce mé,
že jen tobě patří,
ovládlo mě kouzlo tvé,
každičký jej spatří.
Usmíváš se jako hvězdné nebe,
jako slunce v poledne,
ja už doufám jenom v tebe,
život můj to pozvedne.
Jsi mé světlo v temnotách,
záříš jak nové zítřky,
já nalezl tě v komnatách,
přišel jsem tajnými dvířky.

Jen doznělo poslední slovo,
výkřik proťal hustý les,
utrpení již bylo mnoho,
kudy máme se dát vést ?

Všude se rozprostřelo ticho,
ticho a velká prázdnota...

IV.

dívka s nebesky andělskou tváří,
dívka s nezkaženou duší,
dívka, které pohlazení schází,
dívka, jenž utrpení tuší.
Na blízku není člověka,
který vyléčil by trápení,
duši jenž smutkem přetéká,
už nikdo v lepší nezmění.
Stále znovu prožívá ten sen,
sen nezhojené bolesti,
touží spatřit jeho oči jen,
na světe nemá jiné radosti.
Ten den bylo bělostné nebe,
les šeptal tichou baladu,
on tehdy dívko chtěl jen tebe,
toužil spatřit rajskou zahradu.
nedbali jste však na rady,
že mezi stromy zlo se skrývá,
noční hvozd má různé nálady
a teď smutnou píseň zpívá.
Stála si u studánky nahá,
tak jak tě Bůh stvořil,
tvůj milý padá pod údery vraha
a temný les do mlhy se vnořil.
Mlha uchránila život tvůj,
listoví poskytlo ti skrýš,
milého líbáš stůj co stůj,
život tím však mu nevrátíš.

Všude se rozprostřelo ticho,
ticho a velká prázdnota...